Smuteční síň, Roudnice nad Labem
soutěž 2010, Roudnice nad Labem
foto Filip Šlapal
Smuteční síň není kostelem, mešitou, synagogou. Neslouží žádnému náboženství nebo sektě. Svým výrazem vychází z místa. Patří do Roudnice, na břeh řeky Labe, do zahrady Čech.
Lidé se nechtějí loučit v místě bez identity. Síň, bez okázalosti a ve vší střídmosti, vítá pozůstalé cihelným - zemitým povrchem.
Přírodní materiály, měřítko i jednoduchá čitelnost provozu stavby navozuje pocity klidu a bezpečí. Svým převýšeným smutečním sálem si však stále uchovává důstojnost, kterou by nemělo poslední rozloučení postrádat. Smuteční host není rozptylován průhledy do okolí, přesto horními okny dopadá dovnitř dostatek denního světla.
Alejí lemovaná cesta, která končí u smuteční síně, jakoby nám chtěla připomenout náš život na zemi. Sama smuteční síň však tuto cestu neukončuje, stojí jen tak vedle opodál, za porostem stromů, zatímco se cesta rozprostírá do širokých lánů „zahrady Čech“
Smuteční sál je obklopen a chráněn prstencem přiléhajících místností. Samotný obřad tak probíhá ničím nerušen.
Po obřadu je možnost rakev pietně vynést smutečním pochodem na hřbitov nebo se rakev skryje před zraky pozůstalých do katafalku. Mezi sálem a krytým předprostorem je vyosen vestibul. Toto řešení tak v případě potřeby umožní bezkolizní vystřídání po sobě následujících obřadů a zejména ulehčuje provoz při smutečním průvodu. Příjezd pohřebních vozidel je zcela skryt před zraky pozůstalých a také vozidla jsou při vykládání a nakládání krytá před nepřízní počasí. Místnost pro nejbližší pozůstalé nabízí nejvyšší možné soukromí. Pozůstalí tu mají možnost i pobytu venku, na krytém patiu, zcela skryti před zraky nevítaných diváků. Samozřejmostí je přímá vazba na smuteční sál.
